Slib

Slib je příběh o jedné bělošské rodině, odehrávající se mezi lety 1985 a 2018 v Jihoafrické republice. Provází jej slib, podle kterého má jejich černošská služka dostat domek, ve kterém bydlí. Na pozadí příběhu vidíme vývoj vztahu černochů a bělochů v Jižní Africe.

tl;dr ➡️ Moc jsem si užívala specifický narativní styl, bylo to něco jiného. Doufala jsem, že se v knize dozvím víc o novodobých dějinách Jihoafrické republiky, ale střípky o apartheidu, segregaci, nerovnosti, diskriminaci vycházejí na povrch jen občas.

Damon Galgut si vybral všudypřítomného vypravěče, kterého jsem si představovala jako takovou mouchu, která tu se zastaví u jedné postavy, tamhle ji zaujme jiná, a třetí dokonce vletí do ucha a čte jí myšlenky. Velmi často, ale velmi umně se tak střídají pohledy, a to i v rámci odstavce nebo dokonce věty, navíc se mění i ich forma, er forma a občas se objeví i du forma. Trvalo mi, než jsem si na tento styl zvykla, ale potom to bylo to, co mě u knihy tak drželo a bavilo. V druhé půlce knihy už autor toto “skákání” využívá méně, což mě ve výsledky dokonce mrzelo!

Příběh je vlastně velmi jednoduchý, kniha má zajímavou kompozici, kdy sledujeme vlastně pohřby v jedné rodině. Není to přitom těžké čtení, autor o nich dokáže psát odlehčeně. Samotný příběh ale není nějaký hrozně objevný, bez toho originálního narativního stylu by to byla vlastně dost nevýrazná, všední kniha.

Rozhodovala jsem se mezi 4 a 5 hvězdičkami, protože mě to sice celou dobu bavilo, moc výtek jsem neměla (hlavně tu, že by se mi tam líbilo víc dobových reálií), ale zas to nebyla taková bomba jako třeba Babylon. Nakonec mě přesvědčil konec, který byl velmi přirozený, bez kýče, bez klišé, dokonce uzavíral věci a témata, o kterých jsem neměla ani tušení, že jsou (ještě) otevřené.

Určitě doporučuju, ale jen tomu, kdo má chuť hrát si spolu s vypravěčem.